Podzimní soustředění "staříků"

Vytisknout

Nejhorší je začít. A tak mi, drazí atletičtí přátelé, odpusťte tento chabý úvod, ale opravdu mě nic kloudného nenapadá. A taky mi odpusťte, že jsem se k reportáži z cyklistického soustředění dostala až teď- ale znáte to, času málo, nechce se, ve škole furt něco chtějí a do toho je potřeba alespoň každou minutu mrknout, co nového na fejsbůku. Prostě těžký život vysokoškoláka. J

 

 

Tohle soustředění bylo výjimečné hned v několika bodech:

  1. Poprvé jsme se rozdělili na dvě skupiny - běhny a šlapky (no dobře, tak běžce a cyklisty) - a trénovali zvlášť. A protože neumím být na dvou místech zároveň, zaměřím setomto článku na to, co jsem opravdu zažila, tedy na cyklistiku.
  2. Počasí se měnilo jak na běžícím páse. To jsme dosud také nezažili, buď bylo prostě hnusně a nebo hezky. Takhle jsme se přes mlhu, zataženo, slunečno a deštivo dostali ažprvnímu letošnímu sněhu. Amplituda teplot byla aspoň 10°C, což je na čtyři dni také slušné.
  3. Je sudý rok, takže dorazil Duff.
  4. Bylo nás děsně moc, myslím, že snad až dvacet kusů.
  5. Měli jsme bohatý kulturní program (o tom ale až později).
  6. Spotřebovali jsme zase o pár hektolitrů čaje víc, jak loni.

 

 

Den první (25.10.) - 71km

Už si nevybavuji, v kolik hodin jsme měli přesně sraz před stadionem, ale na co nikdy nezapomenu- Koňas dorazil včas! Dostalo se nám poučení, že se jezdí po pravé straně silnice, výmoly se objíždí a když se brzdy pokazí, je třeba hlasitě křičet „pozóóóór“ a vyrazili jsme. Byla to ale elitní skupinka- Koňas, Javor, Tonda, Kuba Maťa, Vojta Rakušan, Bob Mazouch a dvě nebojácné ženy, Bedy a Koutňa. Po silnici to jelo samo, ani ta mlha nám zase až tak nevadila. Hned v Bystřici se odpojil Bob, který mířil za běžeckou sekcí na Jestřabí a my jsme pokračovali dále na Tesák. Nějaký menší terének, troška blátíčka… nuda. „Co tady děláte, to nevidíte ceduli, že je sem vstup zakázán? Kácíme tady stromy, až to na vás spadne, už vám nikdo nepomůže!“, řval po nás nějaký pán v reflexní vestičce. Ale co, vedení zavelelo „Jede se dál!“ a tak i Koutňa přidala a kopec vyjela rychle jak nikdy. Dvacet metrů za náma ten strom spadl…

Mlha byla hustá, že by se dala krájet. Titul „první defekt soustředění“ obdržel Tonda za píchlou duši. Na Tesáku jsme posvačili a pokračovali dál terénem na Troják. Tam už to bylo příjemnější- zaparkovali jsme kola a usadili se v prázdné a příjemně vytopené hospodě. Promočené svršky jsme dali na usušení kolem krbových kamen, Koutňa s Tondou si zuli tretry J a pak už se jen jedlo a hodovalo. Ani se nám zpátky ven nechtělo.

Už už to vypadalo, že bez komplikací dorazíme až na Jestřabí, když v tom Javor zakotvil v jedné kaluži… a dál už nedojel. „Praskl mi závit na čepu horní kladky přehazovačky, v důsledku toho mi prasklo ramínko a než se mi podařilo zastavit, byla přehazovačka namotaná do výpletu a prasklá koncovka. Pak jsme s Koňasem předělali bika na singl a nouzově dojeli na chatu.“ Zbytek sestavy na chatu dorazil taky, avšak o cosi dřív. Bedy s Koutňou před večeří stihly ještě krátký výklus směrem na Pardus a strečink.

 

A večerní program? Osudový. Koňas donesl do jídelny karetní hru Bang! a to byla konečná. Většina z nás dosud netušila, jak se to hraje, ale po jedné otevřené hře a několika mnoha dalších se nám to dostalo pod kůži. Jediný, kdo to zas až tak moc nepochopil, byl Javor. Nehledě na to, kdo byl šerif, pomocník, bandita a nebo odpadlík byl jeho nejoblíbenější tah „Bang na Koutňu!“. J

 

 

Den druhý (26.10.) - 70km

Krásně odpočatí jsme dopoledne po snídani vykoukli z chaty a obličeje se nám rozzářily. Po těžké noci (pařba v Olomouci, cesta na kole až na Rusavu se zajížďkou do Tovačova a pro nedostatek sil nouzové dvouhodinové přespání pod širákem v Brusném) dorazil Duff! Nechali jsme ho chvíli vydechnout a pak osedlali svá kola a vyrazili do slunečného dne. Přidal se k nám také Petr Navrátil, který měl mezi běžci i své dvě děti. Javor už disponoval náhradním, testovacím bikem od Kellysu, pro kterého už ráno stihl s Tondou zajet autem až do Hranic. Ostatní měli zatím dobrou náladu, neb netušili, co je čeká. Hned první kopec (Horní Hořansko) pěkně prověřil naše nožky. Zamávali jsme pasoucímu se skotu a přes Troják pokračovali směrem na Vizovice. Stoupání střídalo sjezd a tak pořád dokola, až jsem z toho byla pěkně zoufalá (hlavně z těch kamenitých sjezdů a taky z toho listí a sklonu a vůbec z toho, že musím jet z kopce). Taky jsem zapadla do bláta a ani nebylo poznat, jestli mám na nohou tretry nebo dvě blátivé koule.

 

Už bylo drahně po poledni, Vizovice v nedohlednu a žaludky svíral hlad. Takže je jasné, že nás opět musel zdržet defekt v podobě Kubova urvaného řetězu. Jedna skupina se vydala napřed, že už aspoň zabere místa v restauraci. Pro jistotu nás čekala hodně blátivá cesta, byla to docela sranda. Hezčí cestu zvolil Petr a rup, už to bylo. Další přehazovačka „v pytli“. Mezitím jsme se opět sjeli v jednu skupinu a přerozdělili v jiné dvě a přes ono bláto pokračovali dál. Brzy jsme se dostali na asfaltovou cestu, která ale bohužel vedla mezi loukami, na kterých se pásly kozy. Ohrada nikde a kozy na cestě. Chvíli jsme sbírali odvahu a pak v nestřežené chvíli mezi kozama rychle projeli.

 

A to už jsme konečně dojeli do Vizovic. Byť jsme nechali nezamčená kola přímo na náměstí, nikdo si jich ani nevšímal. A když, tak nevěřil vlastním očím. My jsme se usadili v hospodě U Tonka a objednali si všelijaké laskominy. Duff konstatoval, že nemá ani sílu jíst a položil se na stůl. Asi ve tři hodiny jsme se vydali na další pouť. Kolemjdoucí se po nás dívali, kudy jsme to projeli a někteří to i komentovali slovy, že jsme pěkně špinaví. J Jelikož se soumrak neúprosně blížil, zvolili jsme kratší a hlavně rychlejší trasu po asfaltu. I tak jsme dojeli za černočerné tmy.

 

Večer jsme se celí nadšení usadili ke stolům a vytáhli Bang! a hráli a hráli a hráli… Už méně nadšení jsme byli z našich nových spolubydlících, kteří zde zřejmě byli také na soustředění. Ve zkratce- manželské páry ve věku 35 – 40 let, bydliště v okolí Uherského Hradiště, společný zájem- tanečky na písně ve stylu ABBA. Ve 22 hodin jsem je požádala, aby ty svoje písničky, které hráli pořád dokola, alespoň ztlumili. Jen z doslechu vím, že se v noci Koňas rozčílil a pěkně je seřval, poněvadž byli hluční a rušili náš hluboký a tolik potřebný spánek.

 

 

Den třetí (27.10.) – volný den

Probudili jsme se do pěkného lijavce a podle radaru to ani nevypadalo, že by měl přejít. Navíc byla děsná zima a foukal ukrutný vítr. A tak jsme doobjednali obědy i pro skupinu cyklistů a usadili se…. ano, k Bangu. J A seděli jsme u něj skoro až do večeře. Pak déšť ustal, tak jsme za soumraku vyrazili alespoň na krátkou procházku prokládanou běžeckými pasážemi, pořídili skupinové foto a na louce zahráli ultimate s raketkou zvanou Nerf. Ale nebylo to úplně to pravé ořechové, bylo mokro a nebylo vidět na jediný krok.

 

Po večeři se v jídelně konala megaparty na počest pana trenéra Kolomazníka a slečny trenérky Bedy. Rozbalili jsme oříšky, tyčinky, chipsy a další pochutiny a za doprovodu „tanečníků od Hradišťa“ tlachali o všem možném i nemožném. Jízda v jídelně pokračovala i po odchodu slabších jedinců na kutě a my jsme vlastně ani neuvažovali, že bychom šli spát nějak brzy- díky změně času byla noc o hodinu delší a navíc začalo sněžit. Suma sumárum, sešly se ideální podmínky pro to, aby Duff začal vymýšlet nějakou zběsilost. Osm nás bylo, kteří jsme se v jednu hodinu ráno teple oblékli, vzali blikačky z kol, Kajsa rozsvítila svá prsa a vyrazili jsme na zasněžené hřiště zahrát odvetu s Nerfem.

 

 

Den čtvrtý (28.10.) – 33km

A nastal den poslední. Sbalili jsme svých pár švestek, počkali, až se Koňas vypraví, pořídili závěrečné skupinové foto přeživších a vydali se mrazivým ránem do Přerova. Ona vlastně nebyla zas až tak velká zima, ale silný ledový vítr dělal své. Bez úhony jsme dorazili až ke stadionu, kde jsme se plni nadšení a elánu do dalších společných akcí rozloučili a vyrazili každý svou cestou domů za maminkama a za tatínkama.