Reportáž z KP st. žactva

V pátek 15. února se v Olomouci konaly krajské přebory staršího žactva. To se sešlo v hojném počtu čtyř jedinců, o to však odhodlanějších podat skvělé výkony. Jako vedoucí byla nakonec zvolena Koutňa, která ještě byla tak nerozumná, že slíbila napsat reportáž. No tak tady ji teda máte.

Sraz na nádraží byl určen na 8,25 hodin, vlak měl jet v 8,37 hod, takže času bylo dosti. V pohodičce vstávám, dopřávám si poklidnou snídani i s křížovkou a do toho mi volá trenérka, jestli jsem náhodou nezaspala. Ne, to já nikdy! Ale čas tlačí a jako zcela obvykle vyjíždím na poslední chvíli. No co, jako vedoucí stejně nemusím být na nádraží první, že. Chodníky i cyklostezky jsou spíš ušlapané než odhrnuté a tak pro svou bezpečnost volím raději jízdu po silnici. Nejdříve mě na křižovatce v Předmostí zdržuje kolona na semaforech, tak kolo krkolomně stáčím na cyklo, poté na červenou ve volné chvilce vjíždím zpět na silnici a šup pod podjezd. Zrovna svítí zelená, paráda. Aha, oranžová… no moje kolo stejně prd brzdí, tak to švihám na červenou. Hrk hrk, přejíždím přes vyjeté koleje od kamionů a nic. Spadl řetěz. Sakra, to mi teď fakt chybělo. Uklízím se k patníku, řetěz během chvilky nasazuju a sedám na kolo. Šlápnu do pedálů a můžu sesedat znova. To je fakt pešek dneska. Ruce mám jak kominík a rukavice už taky. Vyvíjím rychlost alespoň 20 km/h a pak mám co dělat, abych nebourala na křižovatce u Compekonu (zase ty brzdy). Dál už to jde ráz na ráz, kruháče projíždím jako střela, u gymplu otáčím krkem a ujišťuju se, že nic nejede, nikoho nesrazím a nikdo mě nevidí, suverénně křižovatku projíždím a přes plnou čáru to točím k průmyslovce. A zase ten zpropadený řetěz! To už fakt nadávám, protože zcela evidentně nestíhám a mám obavy, abych ten vlak vůbec stihla. Odvážně to profrčím i kolem nádraží, vůz parkuji hned před nádražní budovou (když se chce, místo se tam vždycky najde) a běžím do haly. Tři minuty rezerva, to je luxus! Pětkrát Olomouc zpáteční, prosím! Zbývá nám posledních pár schodů na nástupiště, když vlak zrovna přijíždí. Tak aspoň, že tak.

Nezbývá než telefonicky uklidnit trenérku, že jsme to fakt stihli a omluvit se. Starší osoby prý neradno vystavovat takovýmto stresovým situacím. Ale to už jsme v Olomouci. Děcka prosí, jestli pojedeme tramvají. Říkám ne, vždyť je to kousek. Nakonec mě přece jenom ukecají a tak se jede. Na hale jsme s velkým předstihem, a tak mám dostatek času poodhlašovat všechny nedostavivší se na nádraží a také obhlídnout terén. Přehlížím i Kláru Úlehlovou z Hranic, která se uvelebila u stolečku pro zapisovatele a je mi divné, že tu není. Verča s Gabčou dělají, že se jdou rozcvičovat, ale protažení alá tři cviky a sedět a hledět, to není můj styl, takže je stále do něčeho nutím. Pavlík si povzdechne, že by chtěl konečně do dálky skočit 5,5 metru a tak ho hecuju, že když skočí aspoň 555 cm, koupím mu tyčinku Mars. Sázka přijata. A jdeme na to.

Na půlce nemáme žádného svého koně, a tak zahajujeme až v 10,20 hodin, za to hned třemi disciplínami. Mám celkem co dělat, když chci stíhat fotit a ještě do toho rádoby chytře kecat, co zlepšit. Verča Májová startuje v rozběhu překážek, soupeřky nechává kus za sebou a do finále postupuje z prvního místa (10,00 s). Ve stejnou dobu zahajuje také soutěž výškařek. Verča začíná až na 135 cm, ale skáče také Gabča Švarcová. Pokusy nevypadají špatně, ale něco málo jim chybí a tak nakonec Gabča končí na sedmém místě se 125 cm. Ani Verči se příliš nedaří, zejména tedy v tom, že kromě jedné výšky na všech musí opravovat (ale možná to byla nějaká taktika, jako třeba měřený trénink :-) ). Nakonec Verča zapisuje slušných 152 cm a bere zlatou medaili.

Kapitola sama pro sebe je Pavlík Mikuláček. Asi je fakt na sladké. V rozcvičování jsme naměřili rozběh zřejmě na jedničku, neboť hned prvním pokusem do toho vlítl neskutečně. Odraz mu vyšel přesně akorát, sil bylo přehršel a já očima visela na pásmu. 571 cm!!! Bomba! Radostí jsme si plácli a jeho starší bratr Petr taky nestačil zírat. Bohužel další skoky už byly slabší, pokud se dá vůbec za slabší označit něco, co by i tak stačilo na osobní rekord. Ten měl Pavlík 10 dní starý a jeho hodnota byla 540 cm. A pro zajímavost- svým výkonem se stal přerovským halovým rekordmanem mezi starším žactvem a na druhé místo odsunul Tomáše Klvaňu (569 cm, rok 1994).

A dálkou to nekončí. Místo druhého pokusu Pavlík kráčí na start překážek. Měli být tři, nakonec běží sám. Tréninkově, proč ne. A osobák? 9,43 s?? Pán má asi formu. Jen škoda, že byl sám a nedostal ani diplom, natož medaili. A tu by měl zlatou, i kdyby jich bylo dvacet, jakože se Koutňa jmenuju.

Ale to už tu jsou rozběhy na 60 metrů. Pavlíka odhlašuju, nějak se mu nechce a síly taky docházejí. Terka a Gabča startují až v pátém běhu, tak mám chvíli čas. Terka si trošku stěžuje na bolest zadního stehna, ale přesto zaklekává do bloků. Ve vyrovnaném souboji přerovských děvčat nakonec triumfuje Gabča Švarcová a dobíhá jako druhá (9,44 s), Terka Loupalová je třetí (9,57 s).

Na závěr přichází na řadu vrh koulí děvčat. Konečně něco z oboru. Nad Terkou pečlivě dozírám a radím, jak jen umím. Chtělo by to ale trošku více potrénovat, Terka na to páru rozhodně má. A nakonec se raduje z osobáku 7,96 m (osm metrů bude příště) a titulu krajské přebornice. Výborně!

Nezbývá než pořídit závěrečné pózovací fotky a vydat se na nádraží. Před odjezdem vlaku ještě stíhám v místním kokinářství v prvním patře obětovat 11 Kč pro Pavlíka za tyčinku Mars. A ve vlaku ji ještě zdobím- to aby ji nesnědl hned na posezení. Nepochybuji o tom, že ji má ještě teď vystavenou. :-)

 

Kompletní výsledky naleznete zde

Nepřehlédněte

           

 

     

 

 pokyny k odjezdum

 

 Dres na cestách

© 2010-2024 Atletika SK Přerov. Všechna práva vyhrazena.