Finále dětských běžeckých závodů Čokoládová tretra se konalo ve čtvrtek 27. června v Ostravě. Jak už název napovídá, závody byly součástí prestižního mítinku Zlatá tretra. Na nově zrekonstruovaném vítkovickém atletickém stadionu se představil také zástupce SK Přerov Matěj Vojáček (kategorie roč. 2004-2005) na trati 200 m.
Do Ostravy Matěje kromě rodičů doprovázela také jeho trenérka Koutňa (tedy já). Dali jsme si časovou rezervu a na místo dorazili asi hodinu před zahájením prezentace. Před stadionem už stály všelijaké propagační stánky a pohybovali se tammtaké hostesáci a hostestky z Nescafé, kteří na požádání rozdávali kávu 3 v 1. Tak jsme si také dali.
Hned chvíli po zahájení prezentace jsem se toho dne rozčílila poprvé. Paní sice věděla, v kolik hodin poběží který běh, ale čas srazu účastníků běhů věděla jen jeden. (Jak se později ukázalo, říkala to správně- opravdu byl pouze jeden společný sraz pro všechny běhy startující v průběhu jedné hodiny!) Vstup na rozcvičovák? Vyloučeno. Rozcvičte se, kde chcete.
Nafasovali jsme sice jen tři lístky, ale díky panu Vojáčkovi jsem se nakonec i já dostala na stadion zadarmo. Ještě před vchodem jsme se poprvé setkali se sympatickou rodinkou, jejichž syn také běžel 200 metrů. Neuběhlo ani deset minut a žíla mi naběhla opět, tentokrát při vstupu u prohlídky baťohů. Ano, byla to moje chyba, ale opravdu mne nenapadlo hledat v propozicích, jak velkou si mohu vzít láhev na pití! Takže moje celoodpolední zásoba 1,5 litru vody byla k ničemu.
Matěj s rodiči jako první zamířili do šaten a já do bufetu zakoupit si náhradní pitivo. Slečna v okýnku se usmála a povídala: „Teď bych vám správně měla sundat oba dva vršky, abyste je neházela po lidech. Ale neudělám to,“ rychle dodala, když viděla můj výraz tváře. (I kdyby sundala, měla jsem stejně v batohu v zásobě několik dalších- ano, jsem vášnivý sběratel vršků a nestydím se za to.) Poté jsme už pomalu zamířili na tribunu sledovat disciplíny z předprogramu. Ještě jsme tam ani nedošli a potkali jsme se s první známou tváří- Klárou Úlehlovou, jak jinak než s půllitrem v ruce. Jen mi spadla brada, když jsem se dozvěděla, že jich z Hranic přijelo dvanáct aut, tedy asi 60 lidí!
Na tribuně jsme zaujali místa hned vedle už nám známých tváří- to jsme se setkali podruhé. Několik „známých tváří“ se objevilo také na ovále. Úplně osobně se s nimi sice neznám, ale proč nezafandit někomu, koho jsem už párkrát někde viděla.
Když zbývala asi hodinka do startu dvoustovky, zahájili jsme s Matějem rozcvičování. Byla to luxusní záležitost. Rozklus jsme zvládli na asfaltovém prostranství mezi stadionem a stánky, proti nám proudili lidé s pivem v ruce a párky na tácku, občas jsme se někde šikovně protáhli, občas jsme museli zastavit a popojít kousek pěšky. I já jsem s batohem na zádech musela vypadat trošku divně. U protahování na nás spousta lidí divně koukala, co tam nacvičujeme, včetně dvou chlapců, kteří střežili vstup na tribunu hned vedle našeho plácku. Jenže čas tlačil, nervózní rozhodčí pořád svolávala všechny děti do prostoru vjezdu do tunelu, že už je čas. Nikdo nic neslyšel, chumel to byl totiž opravdu veliký (4 tratě, holky i kluci zvlášť, na každé trati 8 závodníků- to je 64 dětí, do toho od každého aspoň jeden rodič, většinou spíše dva… raději bez komentáře). Vzala jsem to strategicky- paní rozhodčí sice prohlásila, ještě je čas, ještě se na ovále poběží 7 kol, ale buďte tady nachystaní- takže zatímco rodiče Vojáčkovi hlídali, tak Matěj opodál dělal abecedy a nějaké dvě či tři úsporné rovinky.
Po šíleném a hlavně zbytečně dlouhém čekání, kdy všechny děti zákonitě musely zapomenout, jestli se rozcvičovaly nebo ne, je konečně odvedli na plochu. Tam si všichni ještě asi deset minut poseděly u startu svých disciplín. Zajímavé bylo sledovat, jak jedna holčička začala dělat překážkový sed a jeden po druhém ji postupně všichni napodovali. S blížícím se startem jsem si začala budovat výhodnou pozici na tribuně, aby aspoň ta fotka za něco stála. Co takhle se dostat až k mantinelu? Hezky poprosit přece musí stačit… Pán z ostrahy si sice chvíli s neskrývaným údivem myslel, že jsem trenérka od některeho z tyčkařů, kteří v tu chvíli také zahajovali soutěž a divil se, proč nemám akreditačku, ale posléze jsme si vše vysvětlili a k mantinelu jsem byla připuštěna. Ale ani o vteřinu déle! Přiznám se, že mě natolik vystresoval, že ta pořízená fotka je pěkně mizerná a stojí akorát za smazání.
A průběh závodu?
Problém jedna- Na rozdíl od kvalifikačního kola neběžely děti v drahách, ale z jedné čáry, načež se běh chvílemi měnil v masakr a kdo neměl ostré lokty, ten měl smůlu.
Problém dva- Matěj byl nasazen jako sedmý nejvzdálenější od mantinelu. Asi třicet metrů běžel ve třetí dráze, pak se postupně propracoval o něco blíže ke středu. Co tohle udělá s časem na dvoustovce, si všichni jistě dovedou představit. Za svým kvalifikačním časem zaostal asi o 1,5 vteřiny, ale i tak předvedl hezký výkon 35,05 s, se kterým obsadil konečné sedmé místo. Syn mých nových známých Marek Sikora z Jablunkova to rozbalil ve velkém a zvítězil v novém osobáku (30,54 s).
Matěj byl sice nejdříve trošku zklamaný, ale ne na dlouho. Náladu mu určitě spravila opravdová čokoládová tretra, kterou dostal za odměnu od pořadatelů, i dva smajlíci na tvářích, které mu namaloval děsně šikovný malíř ve stánku Hitradia Orion. Neměl problém ani se znakem SK Přerov, čímž mi udělal obrovskou radost a zařídil parádní profilovku na fejsbůk. J
Samozřejmě jsme se pak ještě vrátili na tribunu, která se od našeho odchodu už značně zaplnila, a fandili a fandili (a znovu se potkali se známými z Jablunkova). Já osobně mám obrovský zážitek ze soutěže tyčkařů a tyčkařek, ale třeba také z famózního běhu Zuzany Hejnové. Atmosféra byla úžasná, všichni fandili o sto pryč. Na tribuně hned před námi seděl Petr Svoboda s Monikou Absolonovou, pohyboval se tam také Tomáš Dvořák, všichni trenéři tyčkařů, soutěži došel i Jan Kudlička. Všechny tyčkaře včetně superhvězd Isinbajevové a Lavillenieho jsme měli jako na dlani, když se chodili radit k trenérům. Jen škoda, že je Matěj takový neposeda a když ho to vše přestalo bavit, muselo se domů. My bychom ještě vydrželi.
Mé závěrečné zhodnocení:
Tretra je parádně zorganizovaný mítink, rozhodně doporučuji si tam zajet a vidět to vše naživo. Nějaké peripetie s lahvemi a vršky každý (kromě nás choleriků) určitě hravě překousne. Co se mi ale vůbec nelíbilo, tak organizace „Čokoládovky“. Děti jsou pořád děti, ať jsou na oddílových závodech nebo v Ostravě a zaslouží si trochu lidštější přístup. Nejsou to profesionálové, kteří všechno už vědí a znají. Ale stejně jako oni se musí aspoň trošku rozběhat a protáhnout, ale kličkovat mezi diváky?? Běžet sprint v balíku?? Sorry, ale to je na mě trochu moc. Opravdu jsem po kvalifikaci v Olomouci uvažovala nad tím, že příští rok s těmi úplně nejlepšími objedu více závodů, abychom zvýšili šanci na účast v Ostravě, ale po tomhle celkem otřesném zážitku přemýšlím, jestli to za to vůbec stojí.
Pozn.: Tento článek zobrazuje pouze můj subjektivní názor!!